Simona Weidnerová 1. února 2018 • psáno pro Reflex

Nerovnost postavení mužů a žen řešilo letos Světové ekonomické fórum v Davosu. Rozdíly v platech mezi muži a ženami se prý poprvé od roku 2006 opět zvětšují a bude tomu tak i nadále, pokud se nepodaří vyřešit nerovnost v technologických odvětvích. Jenže v Česku je problém jiný.

Průmyslová tradice naší země byla celé minulé století spjata s vysokou úrovní středního technického vzdělání. V té době inovace probíhaly tempem, jež neohrožovalo znalosti získané ve škole. Průmyslovky tak byly ideálem prestižního chlapeckého vzdělání a perspektivou uplatnění v profesích tzv. modrých límečků, tvořících základ střední třídy.

S nárůstem rychlosti inovačních cyklů ale přichází éra „zlatých límečků“. Jde o vrcholové pracovníky– nositele znalostí, kteří jsou pro řízení firem rozhodující. Musí být dobře zaplacení, jinak si v případě odchodu z firmy své znalosti odnášejí s sebou. Jenže tím, jak školní znalosti rychle zastarávají, na významu nabývají obecnější schopnosti: průběžně se učit a rychle adaptovat na změny. Tyto dovednosti však v mnohem větší míře než průmyslovky poskytují vysoké školy, z nichž mnohé postupně přebírají roli středních škol. A v tom je problém.

Jednou z příčin nepoměru absolventů vysokých škol (v roce 2016 absolvovalo vysoké školy 39,8 % mužů a 60,2 % žen) je typ studované střední školy, což handicapuje hlavně kluky z průmyslovek. Jejich šance na vysokoškolské vzdělání jsou vlivem studia zaměřeného výhradně na přípravu na budoucí povolání podstatně menší. Po čtyřletém studiu už nedoženou náskok gymnazistů, ačkoliv prokázali stejné studijní předpoklady.

Průmyslovky totiž spí na vavřínech a zdá se, že to tak bude i dál, dokud nebudeme stát před další generační obměnou techniků.