Simona Weidnerová 19. dubna 2018 • psáno pro Reflex

 Minulý týden Poslanecká sněmovna posunula do dalšího kola novelu školského zákona, podle níž mateřské školy nebudou muset od roku 2020 povinně přijímat dvouleté děti.

Jen tři evropské země – Dánsko, Finsko a Belgie – takovou povinnost mají. Ostatní garantují místa pro děti od tří let a výše nebo to negarantují vůbec.

Proč téma vyvolává vášně, když už dnes pětačtyřicet tisíc dětí mladších tří let mateřské školy navštěvuje? Protože obcím byla na jedné straně uložena plošná povinnost vybudovat kapacity pro ty dvouleté s tím, že musí čekat, zda rodiče své zákonné možnosti využijí v odhadovaném počtu, nebo nevyužijí (mají totiž nárok na rodičovskou dovolenou až do čtyř let věku dítěte). Na straně druhé však tahle povinnost nebyla podpořena finančně. Přitom celkově se investice odhadují na nejméně deset miliard, jenže na dotacích má ministerstvo jen 300 miliónů korun. A zatímco v menších obcích je dětí málo, a tak jsou vděční za každého dvouleťáka, ve větších městech je problém opačný.

Přitom ona garance místa pro dvouleté je jen politický marketing. Ve skutečnosti takzvané spádové děti od dvou let musí být do školek přijímány přednostně před dětmi například čtyřletými, které spádové nejsou. Každé dvouleté dítě ale snižuje maximální velikost třídy, aby učitelky věkově různorodý kolektiv zvládly. Rozuměj, stát kvótováním „ví lépe“ než ředitelka školky, kolik dětí má jedna učitelka zvládnout. Za desítky miliard se tak měla vytvořit tzv. garantovaná místa, jež ovšem situaci evidentně neřeší.

Podpora rodičů?

Sněmovní diskuse „o dětech“ pak ukázala slabinu školského zákona, který řeší hlavně problémy škol, tedy vzdělávacích institucí, nikoliv problematiku dětí. A tak se nedebatovalo o školské novele, ale o snaze namixovat různě staré děti do jedné třídy, což výstižně nazval Václav Klaus ml. „věkovou inkluzí“ a upozornil, že „mateřské školy tuto snahu začlenit dvouleté děti do běžných tříd odmítají, protože paní učitelky nechtějí být chůvami“.

Paradoxně nejdůležitější je však to, co v debatě nezaznělo. Ukázalo se, že politici uvažují jen v rámci svého volebního období. V tom současném bude ještě hodně dětí a neuspokojená poptávka. Ale po roce 2020 začne počet dětí klesat i ve velkých obcích. Budou se pak za miliardy vybudovaná školková místa zase rušit, protože nebudou děti?

Černá díra

V rámci OECD u nás do předškolního vzdělávání plyne jedna z nejnižších podpor ve srovnání s ostatními zeměmi. Ale není řešením přilít další miliardy bez koncepce, protože se ztratí jako v černé díře. Mimo jiné proto, že dnes nikdo pořádně neví, kolik předškolní vzdělání fakticky stojí. Tak, jako je investice na zřízení jednoho místa pro dvouleťáky přibližně 283 tisíc korun jen odhadovaná, stejné je to i s provozem školky, protože chybí hloubková analýza reálných provozních nákladů. Nejdřív se tedy utrácí z ad hoc dotací a z toho se pak odhaduje, kolik vlastně chybí. Ve finále záleží na tom, kolik peněz nakonec pošle kraj a zda a kolik dalších dodá obec.

Předškolní vzdělávání se dá přirovnat k bakalářskému – svou délkou i drahotou. Zatímco přesně víme, kolik máme soukromých vysokých škol, u mateřinek víme jen o 386 registrovaných ve školském rejstříku. Kolik je neregistrovaných školek, nikdo pořádně neví. Trh zkrátka na populační vlny reaguje sám a nečeká, až se politici proberou.

Jenže ti, kdo z nouze anebo kvůli kvalitě zvolili soukromou školku – kde platí školné až 50 tisíc ročně, ale daňově si odečtou ono slavné „školkovné“ jen 11 tisíc –, se cítí diskriminováni omezenou daňovou výhodou. Průměrné dítě navštěvuje školku zhruba tři roky a jeho vzdělání dnes vyjde stejně draho jako bakalářské studium. Pokud by šly peníze na vzdělávání tzv. za dítětem, ne „za institucí“, možná by se ukázalo, že takový flexibilnější systém pomůže řešit rodičům jak sladění práce a rodiny, tak konkurenci i kvalitu školek. Ale především: demografické vlny by nás vyšly levněji.