Psáno pro Reflex 22.4.2021
Minulý týden ministryně Jana Maláčová v on-line debatě Vysoké školy ekonomické mluvila o tom, že pandemie a technologie ubírají lidem práci, proto stát musí hledat nové pracovní příležitosti. Zmínila koncepty, které navrhují, aby se finančně ocenila neformální péče o seniory v rodinách. Stát by měl pečující osobě vyplácet garantovanou mzdu.
Zájemců by bylo v Česku dostatek. Už dnes má nějakou zkušenost s péčí o seniora čtvrtina českých rodin, a 80 procent respondentů ve věku od 50 do 65 let, v rámci výzkumů uvedlo, že by se v případě potřeby starali o staršího člena své rodiny. Není to ale tak jednoduché, jak se zdá. Socioložka Hilary Graham ve své knize „Pečování – práce z lásky“, tvrdí, že starostlivost o rodiče je přirozenou součástí života rodiny. Ta jako samozřejmost vyrůstá z lásky ke starším členům rodiny, kteří ztrácí svou samostatnost.
Postupná ztráta soběstačnosti je faktor, který si na začátku rodiny neuvědomují. Zatímco péče o malé děti je méně fyzicky náročná, protože manipulace při přebalování je snadná, stav se zlepšuje, děti se postupně samy oblečou, najedí a začnou chodit. Rodiče se nevyspí jen omezenou dobu, pak dochází ke zlepšení. U starších lidí je to přesně naopak.
Tři fáze
Domácí péče o seniory má v zásadě tři fáze. Spolu s růstem potřeb péče roste celkový počet hodin, které rodina vynakládá. V první fázi je potřeba jen podpůrná pomoc. Občas nakoupit, uvařit, uklidit, vyprat. Jde spíše o ochotu členů rodiny příležitostně pomáhat. I tak je to časově náročné. Sociolog Hynek Jeřábek spočítal, že tuto podpůrnou pomoc poskytuje rodina v průměru 31 hodin týdně. To je více, než poloviční pracovní úvazek, proto už v této fázi 1 % pečovatelek psychicky nezvládá vypjaté situace a občasnou finanční pomoc potřebuje 7 % rodin.
Druhá fáze přichází s rostoucím věkem, nebo nastane nečekaně. Po lehké mozkové příhodě, po úrazu, nebo vlivem vážnější nemoci. Tehdy již senior potřebuje „významnou pomoc“. Přes to, že v rodině už dochází k rozdělení práce mezi zúčastněné osoby, které věnují péči průměrně 46 hodin týdně; je to pro 3 % pečovatelek velká psychická zátěž. Občasnou finanční výpomoc už potřebuje 11 % rodin.
Třetí fáze nastává, když senior vyžaduje nezbytnou osobní péči a nepřetržitou pomoc. Na tuto intenzivní práci vynakládají rodiny v průměru 62 hodin týdně, což je téměř jeden a půl pracovního úvazku. Je již také nezbytná pomoc agentur domácí péče se zdravotní terapií. Psychickou zátěž již nezvládá 9 % pečujících osob, mimo jiné i kvůli manipulaci s ležícím pacientem a čtvrtina pečovatelek navíc potřebuje alespoň povzbuzení. Finanční situaci nezvládá 8 % rodin a dalších 16 % rodin potřebuje občasnou finanční podporu.
Semknuté rodiny
S rostoucí potřebou opečovávání roste i teror mezigeneračních rodinných povinností a tím i drobných každodenních konfliktů okolo dělby práce. Ve většině rodin je totiž domácí péče rozdělena mezi rodinnými příslušníky velmi nerovnoměrně.
To je důvod, proč to občas skřípe mezi hlavní pečovatelkou a zbylou částí rodiny. Třeba tak, že se vnukovi vyčte, že „jen“ obstaral papírování na úřadech on-line a měl to za chvilku, zatímco táta dědu dopravil na polikliniku, a ještě tam s ním strávil půl dne. Četnost, bývá nejčastěji předmětem domácího dohadování, protože táta odveze dědu k lékaři jen jednou za týden, vnuk vyplní jednou za měsíc úřední dokumenty se sociálkou on-line, ale dcera či snacha musí denně nakupovat, vařit, uklízet a prát.
Profesor Jeřábek například spočítal, že sečteme-li dohromady čas, který všechny zúčastněné osoby v rodině vynaloží na péči o seniora, zjistíme, že každá z těchto rodin vydává v průměru 41 hodin svého času týdně. Přepočteno na pracovní výkon, jde o plný pracovní úvazek. Pečovat kratší dobu je „normální“, pečovat větší počet hodin je „mimořádné“.
Pečování v covidu
Od loňska se vlivem protiepidemických uzavření rodiny buď rozložily, nebo semkly. Vědci, proto zkoumali, jak se členové rodin vyrovnávají se zásadními životními změnami, které pandemie přinesla. Zjistili, že adaptace na lockdowny a úrovně úzkosti mají mezigenerační lineární trend. S přibývajícím věkem klesá úzkostný stav z epidemie a naopak stoupá pocit vnitřní pohody.
Nejméně úzkostná je nejuvězněnější Tichá generace. Nejstarší lidé, kteří se narodili v časovém úseku 1925 až 1945 prožívali marasmus 2. republiky, Mnichov, okupaci a druhou světovou válku. Vědci o nich tvrdí, že se naučili, jak co nejlépe přežít v těch nejtěžších situacích. Proto je tolik netrápí covidová opatření. Vadí jim spíš to, že nemohou za vnoučaty, pokud nebydlí pohromadě.
Jejich děti jsou pečující, i opečovávané osoby, které se se narodily v letech 1946 až 1964. Jde o generaci Baby boomers. Ta vyrůstala v době ekonomického růstu a plné zaměstnanosti. Žila v období velkých změn, proto se charakterizuje jako přizpůsobivá generace, díky čemuž prý nepociťují tak velkou úzkost z pandemických opatření, jako mladší generace. Tito sedmdesátníci zažili komunikační revoluci vlivem masového rozšíření televize, u které trávili velkou část dne a stali se tak „televizní generací“. To je prý další důvod, proč psychicky lépe snášeli okresní lockdown, který jim krátily televizní seriály.
Nejvyšší míru klinicky významné úzkosti mají mileniálové ve věkové skupině 25 až 38 let, což řeší alkoholem. Lidé z generace X ve věkovém rozpětí 39 let až 54 let, pandemickou úzkost vytěsňují každodenními provozními starostmi, které souvisí se zvýšenou úrovní odpovědností této generace za péči o mladší i starší členy rodiny. Vykazují nejvyšší míru preventivního chování na osobní i rodinné úrovni, od ordinování vitamínů po zdravé vaření. 13,4 procent lidí této generace si vytváří plány covidové péče o nemocné rodinné příslušníky. 37,7 procent se stará o to, aby úzkost „uvězněných“ starších členů rodiny byla co nejmenší.
Padesátníci, kteří bývají první na řadě, když se propouští, proto zvažují, jak přežít nastávající dobu krize. Ti, co už o práci přišli, hledají cestu z nezaměstnanosti alespoň přes žádost o sociální příplatek na péči, aby plynule pokračovali v zabezpečení rodičů i prarodičů za lepších finančních podmínek. Navzdory rodinnému dohadování o dělbě práce, řadí totiž vědci ošetřování členů rodiny mezi pět statisticky významných oblastí, které mají vliv na náš pocit štěstí a pohody. Mezi zbylé čtyři oblasti patří smysluplnost, vztahy, zdraví a finance. Pokud se stane rodinná péče státem placenou prací, může to být cesta z krize pro rodiny, které se během epidemie semkly.