5. listopadu 2020 • psáno pro Reflex

Při jarním lockdownu  bylo vyprodané droždí, protože hospodyňky bezstarostně pekly domácí housky. Všude bylo mnoho nadšených dobrovolníků. Na podzim jdou nejvíce na odbyt hotová jídla v supermarketech a do dobrovolničení se lidé nehrnou. Řeší spíše to, zda nepřijdou o práci.

Také rodiče se chovají jinak. Někteří se pragmaticky připravují, že děti budou do vánoc na distanční výuce. Zavedli mezi sebou zkratku „HO“. Zařizují „Harant office“ tak, že se z dětských pokojíků stávají malé učebny. Vybavují je výpočetní technikou, nejen pro on-line doučování, ale i pro přípravu na přijímačky. To rozevírá nůžky mezi dětmi, kterým ministerstvo školství posílá na pomoc Člověka v tísni, aby je doučoval.

I v mateřinkách je druhá vlna pandemie jiná. Na jaře převažoval strach rodičů z nákazy, takže se báli děti do školky vodit. Nyní je situace přesně opačná, neboť rodiče dávají do mateřské školy děti zjevně nachlazené nebo nedoléčené a ještě zdravotní problémy dětí popírají. V lepším případě jde jen o kašel a rýmu, v horším případě o covid. Tak jako tak děti infekci předávají zaměstnancům jako štafetu.

Zatímco v první vlně pandemie bylo 95 %  mateřinek více než měsíc zavřených proto, že v nich nebyly děti, teď se na dobu nařízené karantény zavírají proto, že jsou nemocní jejich zaměstnanci.

Nesnáze mateřských škol

Zabezpečení provozu nejmenších organizací je v době pandemie opravdu těžké zejména v jednotřídních mateřinkách. Vícetřídní mateřské školy mají díky většímu počtu zaměstnanců lepší předpoklady udržet desetihodinový provoz, když někdo onemocní. V případě vesnické školy s minimálním personálem stačí, aby onemocněla 1 učitelka a 1 školnice, která současně uklízí: „Jsme jednotřídní MŠ, momentálně fungujeme dvě, kuchařka a já, jako ředitelka. Starosta nechce omezit provoz, natož uzavřít školku. Jsem už unavená. Dva týdny učím místo nemocné kolegyně, uklízím místo uklízečky, peníze na brigádníky nemám. Dobrovolničit nikdo nechce. Na administrativu mi zbývá čas v noci a o víkendu. Doma se osmiletý syn potýká s technikou, když se připojuje na distanční vzdělávání sám.“ Ne, že by ředitelé peníze na brigádníky neměli. Nesmí ale peníze na dohody použít z rozpočtu na mzdy.

Jinde jsou v nesnázích kvůli kuchyni. „Nám onemocněly obě kuchařky a vedoucí školní jídelny je v karanténě. Kuchaři z uzavřených restaurací chtěli zaměstnat pouze na dohodu o provedení práce a na to já nemám peníze. Na pracovní smlouvu nechtěli kuchaři v žádném případě přistoupit, aby svému zaměstnavateli nezkomplikovali covidové dotace. Zřizovatel nechce o doplácení mezd ani slyšet. V kuchyni se střídám s učitelkami a přesčasy už ani nepočítáme.“

A tak kuchaři melouchaří na stavbě a mateřské školky dál hledají do kuchyně dobrovolníky. Takových situací jsou stovky a tisíce. Jejich společným jmenovatelem je rigidní, kontraproduktivní systém mzdových a rozpočtových regulací, který v čisté a často zcela absurdní podobě dopadá spolu s čínskou chřipkou na každodenní život mateřských škol, tedy segmentu, který jako jeden z mála v celém vzdělávacím systému musí fungovat. Navzdory pandemii i byrokracii. Přitom by stačilo uvolnit ředitelům mateřinek svázané ruce a dovolit jim v krizovém období čerpat peníze na brigádníky ze šuplíku určeného na mzdy. Kdyby měli úředníci povinnost v mateřinkách vypomáhat jako dobrovolníci, možná by pak regulace uvolnili ještě rádi.