28. května 2020 • psáno pro Reflex

Nový průzkum mapoval aktivity škol v období covid-19, ve vzdělávání na dálku pohledem rodičů. Skoro pětina rodičů stráví každý den 4 a více hodin učením se s dítětem, ale polovina méně než 1 hodinu. Nejčastěji se známkuje na víceletých gymnáziích, také na soukromých a církevních školách, pětina žáků není hodnocena vůbec. 6 % rodičů se domnívá, že děti nedostávají moc úkolů a 39 % rodičů si naopak myslí, že toho děti dostávají příliš; a tak dále…

Co jedněm rodičům vadí, jiným vyhovuje. Řečeno politickou hantýrkou, zjišťovat každý půlrok rozdílné názory rodičů na spokojenost se školou, je podobné, jako mapovat názory opozice. Ke kritice se vždycky něco najde. Jenže škola měla v minulosti jen dvě předvídatelné „opoziční strany“.

Pasivní a ambiciózní rodiny

Posledních padesát let výzkumy identifikují v zásadě dvě odlišné skupiny rodičů: pasivní dělníky a ambiciózní vysokoškoláky. Nedávno však přibyla zcela nová, třetí skupina rodičů – aktivistů, kteří ve snaze ochraňovat své děti, chtějí snižovat laťku nároků na žáky.

Rodiče dělnických profesí, odjakživa vnímali školu jako autoritu tedy instituci, do které by se nemělo příliš zasahovat. Nemají velké nároky na děti, protože v nich vidí sami sebe. Proto je pro ně výuční list dostačující cíl a jistota.

O ambiciózních rodinách vysokoškoláků toho bylo napsáno již mnoho. Školu vybírají podle kvality, proto je jejich cílem dostat děti na víceleté gymnázium, které je zárukou, že odmaturují a dostanou se na vysokou. Nebylo tedy překvapením, když šetření ukázalo, že 47 % rodičů vidí jako cíl vzdělávání připravit děti na přijímací zkoušky.

O čem se nemluví

Cílem vzdělávání by neměla být příprava na přijímačky. Jenže inkluze zpomaluje výuku. Čím dál tím více rodičů upozorňuje, že je mnohdy látka, kterou mají děti umět na přijímačky, probíraná pozdě, takže se ji nestihnou naučit. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že to některé školy dělají schválně, aby si nezhoršily průměry hodnocení výsledků žáků na druhém stupni, když odejde příliš mnoho lepších dětí na víceletá gymnázia.

Rozdíly mezi školami

Šetření také ukázalo, že více multimediálních forem využívají učitelé z víceletých gymnázií, soukromých a církevních škol. Není divu, tyto školy jsou totiž lépe vybavené. Církev své školy technologiemi vybavuje, protože má peníze. Učitelé v církevních školách mají větší autoritu, protože pan farář a pan učitel ji vždycky měli; a tak si u nich aktivisté „ani neškrtnou“.

Proč ten rozdíl mezi školami?

Školy, které zřizuje obec, se dostaly do nezáviděníhodné situace. Obce nemají peníze, a tak multimediální vzdělávání zaostává. Na vybavení musí shánět dotace. Místo toho, aby ministerstvo dalo peníze přímo školám, rozdává dotace neziskovkám na „participativní řízení“, rozuměj, aby neziskovky a aktivisté učitelům mluvili do práce.

Rodiče aktivisté

Někteří rodiče vycítili příležitost a založili neziskovky „za práva rodičů“, jejichž prostřednictvím prosazují své zájmy ve výuce, většinou proto, aby svým dětem usnadnili školu. Strategie těchto rodičů je však nepředvídatelná, neboť se odvíjí od dotačních příležitostí, nebo uměle vytvářených problémů. Do života školy aktivně zasahují i ti, kteří neziskovky nezakládají: „helikoptéroví rodiče“, ve snaze detailně chránit své děti před jakýmkoliv tlakem či nepohodlím, což v krajních případech učitelům fakticky znemožňuje pracovat. Nechtějí domácí úkoly, ani to, aby byly děti známkované. Nechtějí ani testování znalostí, které srovnává žáky, což prý snižuje sebevědomí jejich dětí atd.

Celý ten zmatek je do značné míry způsoben tím, že není jasně řečeno, co je cílem školního vzdělávání, a jakým způsobem má být dosažení toho cíle měřeno. Zatímco v zahraničí se ústředním cílem základního a středního vzdělávání stal koncept připravenosti na vysokou školu a profesní dráhu, Česko jde opačným směrem, a ještě ustupuje aktivistům.