Simona Weidnerová 11. ledna 2018 • Psáno pro Reflex 

Je to už devětačtyřicet let, co se upálil Jan Palach. Historii vzniku jeho posmrtné masky zná snad každý. Palachův náhrobek, který podle tehdejšího komunistického režimu kazil pietní atmosféru hřbitova a byl proto roztaven, už tak známým příběhem není.

V jednom z rozhovorů o něm sochař Olbram Zoubek uvedl: „Původně jsem myslel, že udělám něco vertikálního, ale kolegové architekti Jindřich Malátek a Ivo Loos, kteří to se mnou vymýšleli, mě naštěstí zarazili, protože všude kolem na Olšanech jsou pomníky vertikální, tradiční – konec 19. a začátek 20. století, a abychom se odlišili, rozhodli jsme se dělat pomník ležící, zlatý, tedy bronzový.“

Olbram Zoubek byl velmi zručný, a tak si většinou sochy odléval sám, ale zřejmě proto, že se jednalo o odlitek v bronzu modelovaný naležato, se tehdy obrátil na Závody umělecké kovovýroby, n. p. Hospodářka Růženka věděla, jakou zakázku přijímá, ale zapsala ji jako objednávku na běžná umělecká díla, jež se tam tehdy sochařům odlévala. O co jde, věděli jen čtyři lidé z celého národního podniku. Náhrobek pak 1. července 1970 i s autory instalovali v pět hodin ráno, aby nezpůsobili zbytečný rozruch. Následovalo vyšetřování StB. Ta se totiž snažila zjistit, zda jde o provokaci, protože je náhrobek příliš drastický a připomíná ohořelé tělo. Tito čtyři zaměstnanci během několika vyšetřování tvrdili, že jde o běžný rukopis Olbrama Zoubka, a tedy o umělecké dílo.

Největší průšvih však měl jeřábník. Byl totiž předsedou komunistické partaje podniku. Vyšetřovali i jeho – jak to, že o ničem nevěděl, když se na to celé díval dolů z jeřábu. Přestože v tomto podniku byl pod dohledem StB náhrobek následně roztaven, dochovaly se jeho někdejší fotografie a vzpomínky čtyř statečných.