Simona Weidnerová,  4. června 2019  • psáno pro Reflex 

Poslanci z hnutí STAN navrhli benefit, aby měli učitelé po deseti odpracovaných letech nárok na roční placené tvůrčí volno, které by mohli využít na zahraniční stáž, či další studium. Prý jako prevenci syndromu vyhoření. Novinka vyjde na 1,5 miliardy korun ročně a k nápadu se hned přidaly další politické strany. Politici se budou nyní dohadovat, zda na něj vznikne nárok po sedmi, či deseti letech. Anebo také o tom, jak se bude prokazovat, že volno učitel strávil skutečně tvůrčím způsobem. Sabatikl mají téměř dvacet let v jiných zemích, například v Německu či Rakousku, ale nárok na něj není automatický. I naše vysoké školy pečlivě zvažují, kdo takový benefit dostane.

Proč je u nás stejný nápad k ničemu?

Vzhledem k nízkým platům chybí učitelé a situace dospěla tak daleko, že ředitelé dnes již neřeší kvalitu učitelů, ale spíše jejich nedostatek, a tak berou každého, kdo je ochoten učit. I ve školství proto máme „tažné“ zaměstnance a ty, co „se vezou“. Stejně jako v jiných profesích, i tady platí pravidlo 80/20, že dvacet procent pracovníků přinese osmdesát procent dobrých nápadů. Tažní zaměstnanci jsou aktivní, samostatní, zodpovědní, nadšení pro práci na sobě. Díky rozmanitosti aktivit není jejich práce rutinní. Již dnes mohou učitelé čerpat volno na samostudium a tak tažní pedagogové dávno na zahraniční stáže jezdí. Je tomu tak i proto, že jim zdejší kurzy nemají co nabídnout. Česko totiž zaplavila vlna školení z evropských dotací, kde učí bývalí učitelé, kteří už nechtěli učit. Takové vzdělávání stačí těm, co se vezou: rozuměj, zkrátka jen chodí do práce. Očekávat, že po deseti letech odjedou místo na zahrádku na zahraniční stáž, je naivní. Plošné udělování ročního volna pak skončí jen formálním výkaznictvím.

Autorka je analytička