Simona Weidnerová 15. února 2018 • psáno pro Reflex

Kam s nimi… s dětmi i s exkrementy. I o nich byla minulý týden diskuse. Na senátní půdě proběhlo veřejné slyšení k petici Dvouleté děti do školky nepatří, kterou podepsalo patnáct tisíc lidí. I já.

Petice vysvětluje, že dvouleté děti nepatří do rukou instituce, ale do náruče mámy. A že degraduje práci erudovaných učitelek na hlídání dětí a nekonečné vyměňování plenek. Navíc jim upírá právo posoudit, zda je dítě na školku zralé. Exministryně školství Kateřina Valachová totiž prosadila zákon, podle něhož se dvouleté děti od roku 2020 do školy přijmout musí.

Zatímco matky mají zákonnou možnost umístit dvouleté dítě ve školce (i když ji nemusí využít), starostové a ředitelky příslušné místo musí zajistit i tehdy, když nemají peníze na personál a infrastrukturu. Poslanec Václav Klaus ml. proto poslal do Poslanecké sněmovny novelu, která ruší povinnost zajistit něco, na co stát nedává peníze.

Bezpečné pleny

Tím začalo názorové rozdělení jako při volbě prezidenta. V Senátu řečnily dva tábory: zástupkyně feminismu, jež vyzdvihovaly právo matky odložit dítě co nejdříve, a ti ostatní – starostové, ředitelky a učitelky i psychologové.

Duel zahájil iniciátor petice, vysokoškolský pedagog Marek Herman. Zdůraznil, že do tří let věku se formuje až devadesát procent naší osobnosti, jde tedy o klíčové období lidského života. Starostové se bránili, že zákon je nefér vůči obcím: určuje povinnost všem, ale dotaci dostane jen ten, kdo uspěje. Přitom investice 200 tisíc korun na jedno místo pro dvouleťáka zahrnuje nábytek, ale i náklady na nebezpečný odpad, jímž jsou plenky. „Ještě že se nemusíme rozkojit,“ konstatovaly ředitelky s úlevou a upozornily, že v rámci dotací mají formálně nárok na chůvu, ale jen na jeden rok, na půl úvazku – a co dál?

Péče, nebo vzdělání?

Vystoupily i feministky a citovaly statistiky, jak „ženy kvůli mateřství vydělávají méně než muži“. Psycholog Václav Mertin řekl, že dvouleté dítě by mělo být nošeno a mazleno. Nedomazlené děti ve školce nemohou dostat to co doma. Proto máme mateřská centra nebo mikrojesle, které pokryjí potřeby pracujících maminek. Speciální pedagog Jiří Halda rodičům vzkázal: „Vítejte, rádi vám pomůžeme, ale nebudeme to za vás dělat.“ Školka nemůže přebírat roli rodiny, je místem pro vzdělávání, ne hlídání.

Nedotýkat se dětí!

„Děti přežijou všechno, i jesle,“ dodal Mertin. Jenže jesle byly zdravotnické zařízení. Sestra se s dětmi může mazlit, kdežto pedagogický pracovník se dětí dotýkat nesmí! Ano. V padesátých letech byl program na osvobození ženy od handicapu mateřství podporován výstavbou sítě jeslí. Po několika letech se však ukázalo, že kvůli onemocnění dětí matky absentovaly v práci tak často, že náklady na jedno místo pro dítě v jeslích byly vyšší než nadhodnota práce žen. Od poloviny šedesátých let se kompromisem stala prodlužující se mateřská dovolená. Bylo to levnější. O to jde i dnes.

Pohled do ložnic

Jistě, starosta může náklady na školku plánovat i tak, že bude obcházet ložnice a zjišťovat, kolik míst pro dvouleté bude potřebovat. Pozorný čtenář z grafu vidí, že od roku 2020 (kdy už musí být do infrastruktury zainvestováno) nastane pokles počtu dětí. Do reprodukčního období se dostanou ženy z populačně slabých ročníků konce 90. let, takže děti nebude mít kdo porodit. Zajisté můžeme situaci zvrátit například opatřeními, jaká známe ze začátku 70. let. Tehdy jsme měli „Husákovy děti“, budeme mít tedy i „Babišovy děti“?

A kam pak s nimi? Do mikrojeslí a dětských skupin a klidně i do školky – ale ředitelky musí dostat peníze na personál, infrastrukturu i provoz. A především musí mít právo posoudit zralost dítěte na vzdělávání, aby se z mateřinek nestalo státem řízené hlídání dětí.