Prvního března se na Instagramu objevila zpráva pro téměř tři miliony sledujících módní ikony Iris Apfel, že zemřela. Sama sebe označila jako „geriatrickou hvězdu“. Byla známá pro své sestříhané bílé vlasy a obrovské brýle. Stala se symbolem stárnutí s drzým puncem. V jednadevadesáti letech prohlásila: „Jenom proto, že dosáhnete určitého čísla, to neznamená, že se musíte stočit do klubíčka a čekat na smrtku.“

V devadesáti sedmi letech se nazvala „náhodnou ikonou“, což se stalo názvem její knihy, plné vtipných vzpomínek a úvah o stylu. V témže věku se připojila k elitnímu kruhu předních modelek, když podepsala modelingovou smlouvu.

Neměla jen jednu profesi, dělala všechno, co jí život přinesl do cesty. Byla interiérovou designérkou v Bílém domě pro šest prezidentů, než se ve svých osmdesáti letech stala „trendseterkou“, tedy tou, co inspiruje ostatní, aby ji následovali. Nikdy neodešla do důchodu. „Myslím si, že odejít do důchodu v jakémkoli věku je horší osud než smrt. Jenom proto, že se objeví určité číslo to neznamená, že musíte přestat pracovat.“

Jenže u nás se téma penzijní reformy točí víceméně jen okolo posunu věkové hranice pro odchod do důchodu, protože (nejen) mnozí politici považují stáří za období pasivity. Přehlížejí, že zaměstnanec během dvou třetin života odvádí třetinu mzdy na důchodové pojištění, a penze je jen renta jeho odložené spotřeby. Starobní důchod poskytuje finanční svobodu, aby lidé pracovali část týdne, anebo se mohli konečně věnovat tomu, co je naplňuje. Iris dokazuje, že věk není překážkou pro aktivní život a že i ve stárnoucí společnosti existuje perspektiva aktivního stárnutí.