2. ledna 2020 psáno pro Reflex

Klíčovou otázkou letošního roku je, zda je školství schopné držet krok s technologickým pokrokem. Zkrátka jestli stíháme pomyslný „digivlak“.

Loni mělo Česko jako vzor vzdělávání Finsko, které ví, jak zvládnout výzvy budoucnosti. Jenže v digitálních dovednostech se vzdělávají dvě třetiny Finů, což je dvakrát více lidí než u nás. V mezinárodním srovnání jsme se čtvrtinou osob, které počítačové dovednosti získávají samostudiem, na druhé příčce za Finskem.

Na místě je otázka, proč se digi dovednosti (až na výjimky) více neučí ve školách?

Strategie digitálního vzdělávání do roku 2020, která bude letos na konci svého plánovaného období, počítala se zapojením moderní techniky do výuky i aktualizací vzdělávacích programů tak, aby byly v souladu s nejnovějšími vědeckými poznatky a vývojem technologií. Jenže školám stále chybí vybavení. Počet počítačů sice roste, hardwarové vybavení ale zastarává (3 až 9 let), chybí výukový software a učitelé neumí řešit základní technické problémy.

Poslední měření ukazuje, že zmíněnou strategii odpovědné úřady naplnily z nepatrné části: 12,8 % je ve zpoždění, 51,3 % nešlo podle plánu, 25,6 % zaznamenalo pokrok a jen 10,3 % cílů bylo splněno. Už nyní je jasné, že hlavní cíle vize Strategie digitálního vzdělávání 2020 se letos rozhodně nestihnou naplnit; a tak základní a střední školy budou za technologickým pokrokem zaostávat. Doženou toto zpoždění alespoň vysoké školy? Transformace na digitální společnost donutí firmy hledat dobře připravené absolventy. A tak se vysoké školy rozdělí na ty, které zůstanou „chrámem“ uzavřeným od okolního světa a univerzity, které s firmami spolupracují, drží krok s realitou a rychlostí změny a stanou se líhní budoucích inovátorů. Těch bude ale letos minimum.